Tři chlapi v chalupě

Už jsem se vnitřně smířila s kompletně opytlíkovaným okolím a těžknopádnoucí naprosto zavrhla myšlenku třetích, tentokrát culíčků. Bude to tak. Budu zkrátka já a moji chlopi. Vyhlídky to zase nejsou tak děsivé…tedy nebyly......tedy já vlastně ani nevím.

[Více →]

Na střední škole jsem měla spolužáky, kteří měli uhry. V okamžiku, kdy uhry ztratili, museli se ženit. Já se vdávala dvakrát a uhry mám pořád. Možná proto, že jsem nemusela. Nevím.

„Je to často nejlepší měsíc z celého těhotenství. Žena obvykle vypadá dobře, je šťastná a spokojená.“ Velká kniha o matce a dítěti 

[Více →]

Nikdy jsem nechápala význam slova „dovolená“. Až po tomhle týdnu, tráveném v chalupě s kamny, ve kterých praskal oheň, vedle potůčku bublajícího zprvu mezi ledovou tříští, uprostřed lidí, kteří říkají věci, které si skutečně myslí, v náruči údolí obklopeného zalesněnými kopci a navíc s výhledem na sjezdovku, která překvapivě navzdory okolnímu jaru dala možnost dvacetitýdenní fazoli v břichu pocítit adrenalin z šusjízdy.....až po možnosti „dovolit si“ spát kdy chci a „dovolit si“ tři hodiny bez přestání číst, protože žížalek je prostě bezesporu úžasný táta a já odpočatá máma…až po tomhle všem to slovo chápu beze zbytku.

[Více →]

Už jsem se možná zmínila, že po návratu z nemocnice mě čekal byt plný překvapení. K dnešnímu dni se mi v zásadě podařilo odstranit nejhorší nečistoty, tedy ty, které již kvetly nebo pochodovaly a měla bych se vrhnout na další dílčí špínky, jež znekrášlují byt drobně, leč stokrát nic umořilo osla…zoufale mě nebaví dělat každý den tutéž naprosto marnou práce…krátce a stručně řečeno jako uklizečka bych se živit nemohla.

[Více →]

Zatímco tam jsme šli v obavách…já o malého a o nepříjemnosti, které mě čekají, ven jsme šli v obavách…Vojta o to, zda ještě někdy uvidí sestřičku Zuzku (Zuzanko, vezmeš si mě domů i když mám bezva bebínko na šulínkovi?)a proč nemohl zůstat v tom super  světě plném hraček ,  pohádek na DVD a hromady jídla a kokin déle.

[Více →]

A jsme zpátky. Po týden trvajícím nepřetržitém týrání zvukovodů a špagátování nervů – tedy už třetího ročníku „zimního sluníčkového tábora“, jsme zase doma a s jedním díťatem je tu nějak prázdno.

Za ten týden jsem zjistila několik zásadních skutečností:

[Více →]

Nic jiného než těhotenské zkazky se ode mě čekat nedá. Ještě tak možná drmolení nad tím, proč mě proboha, pořád bolí hlava…i když to zase není tak nezodpověditelná otázka, když se juknu do kalendáře našich sexuelních výbojů. Ono s hlavou v míse, jednou rukou na tlamičce ječícího díťátka s lehce rizikálním plodem v břiše přejdou člověka roupy i v období údajného sexuálního vrcholu.

Čtvrtý měsíc se nám lomí s pátým a tak -ať se mi to líbí nebo ne – přišla chvíle, kdy se prostě píchat musí.

[Více →]